Válka 1914 – 1918

Je málo takových dnů v dějinách jako byl 26 červenec r.1914. Byl slunný jasný den, ale zprávy, jež nám přinesl byly černé a děsivé jako tmavá noc. O jedenácté hodině dopolední zvěstovali lidé přicházející z kostela ze Zruče několik stručných vět: „Válka se Srbskem! Mobilizace! Všichni reservisté do 40 let ihned rukovat!“ Tyto stručné věty padaly všem na hlavy jako balvany – všude šířily rozechvění, nejistotu, strach. Když pak odpoledne objevil se na hostinci veliký bílý plakát oznamující, že „jeho c.k. apoštolské veličenstvo ráčilo nejmilostivěji naříditi mobilizaci, a že pod přísnými tresty … atd.“ zmizely poslední naděje. Bylo po nejistotě. A druhý den padaly matky na koleje odjíždějících vlaků, marně v němé hrůze dívaly se ženy za živiteli svých rodin, z nichž mnozí se již nikdy nevrátili, hospodáři smutně věšeli hlavy: byl čas nejpilnějších žní. Ze 73 učitelů, kteří nastoupili vojenskou službu z ledečského okresu, byl i řídící učitel mateřské školy v Horce a učitel na exposituře v Onšovci. Do konce prázdnin však vrátili se oba: řídící Pelikán z Horky na žádost školních úřadů, učitel Bíla z Onšovce dostal dočasnou dovolenou na plicní neduh, takže vyučování bylo 15. září 1914 normálně zahájeno. Tento stav potrval až do 15.května 1915. Toho dne totiž byl učitel Bíla znovu k vojenské službě povolán a exposituře v Onšovci i mateřské škole na Horce nastávaly smutné časy. Až do konce roku školního vyučoval na exposituře i v Horce střídavě řídící Pelikán. Týmž způsobem pokračoval i po prázdninách, jenže přicházel do Onšovce řidčeji. To trvalo až do ledna 1916. Dne 6.ledna 1916 přišel přípis od okresní školní rady v Ledči, že „pro nedostatek učitelů žactvo expositury v Onšovci musí docházet do školy horecké.“ Zpráva způsobila v Onšovci pochopitelný rozruch: byla ohrožena existence expositury. Následující dny pouze několik žáků z Hrádku přišlo na Horku do školy, z Onšovce nikdo. Stávkovali. Teprve na osobní intervenci několika občanů onšoveckých v Ledči byl dosazen do Onšovce učitel Jan Zeman, který působil v Onšovci do 15.září 1916. Po něm ustanovena od 15.září 1916 do 1.října 1917 učitelka M.Pitrová a po ní industriální učitelka Anna Pajerová, dcera jmenovaného rolníka Františka Pajera z Onšovce, od 1.října 1917 do 15.září 1918. Posléze od 15.září 1918 učiteloval na exposituře abiturient kutnohorského učitelského ústavu Bohumil Jakl z Bud, jenž setrval v Onšovci až do návratu učitele Františka Bíly. Týž vrátil se v prosinci z vojny a 1.ledna 1919 převzal opět svůj úřad učitelský. Dne 25.května 1918 konalo se za předsednictví okresního školního inspektora V. Svobody komisionelní řízení v Onšovci za účelem přeměny expositury onšovecké v samostatnou školu. Poněvadž pro odpor místní školní rady nevedlo jednání za samostatnou školu v Onšovci k positivnímu výsledku, zavedla okresní školní rada jednání o stavbu budovy pro exposituru. Dne 28.června za účasti okres.škol.inspektora prohlédnuto bylo stavení sloužící exposituře za budovu školní technickým znalcem a uznáno, že nevyhovuje zákonitým předpisům. Při komisionelním šetření v srpnu za účasti okres.škol. inspektora, technického a zdravotního znalce bylo vyhlédnuto pro novou školní budovu místo „Na obci“, jsou to obecní pozemky za domkem Zemanovým čís.28. (čís.parcel. 1094, 1096). Den 28. říjen 1918 zůstane na věky zapsán zlatým písmem v srdcích všech Čechů. Národ došel cíle. Na Václavském náměstí proklamována za neutuchajícího nadšení nepřehledných zástupů svobodná republika Československá a vládu prozatím převzal Národní Výbor, v němž byli: A.Švehla, dr.Rašín, Jiří Stříbrný, dr. Fr.Soukup, dr. Šrobár. Rakousko se rozpadlo. 1.listopadu přijeli zástupcové Slovenské národní rady do Prahy, aby prohlásili spojení Slovenska se zeměmi Českými. 11. listopadu 1918 vzdal se trůnu císař Karel. 14. listopadu 1918 sešlo se Národní shromáždění k prvnímu zasedání. Předsedou zvolen posl. Tomášek. Zvolena první vláda. Dne 21.prosince 1918 přijel do Prahy president Masaryk. Jeho uvítání bylo triumfální a tolik upřímné lásky a opravdového nadšení neviděla Praha ani při návštěvě korunovaných hlav. Národ s jásotem vítal svého osvoboditele. Ihned po zhroucení se rakouské armády přicházeli vojáci do svých domovů. Z Onšovce vrátili se všichni až na rolníka Františka Kotrče, který padl, byl zasažen italským granátem. Zanechal vdovu se třemi sirotky. Od 1. do 10.března nařídil min.financí kolkování bankovek. Z částek k okolkování předložených bylo vyplaceno pouze 50%, zbytek zůstal uložen a 1% úrokován. Opatřením tím chtěl ministr financí M.Rašín snížiti oběh bankovek, který za války úžasně vzrostl – a tím čeliti drahotě. Onšovečtí byli u kolkování 5.března. Ač částečné zadržení vkladů nebylo zrovna příjemné, přec nikdo nereptal. Dne 23.března sehráli divadelní ochotníci zdejší řízením místního učitele tři jednoaktovky: Žárlivec, Komorná Pavlína a Blázinec v prvním poschodí. Čistý výtěžek 50 K věnován Českosl. červenému kříži, k jehož prospěchu bylo divadlo uspořádáno. Dne 1.dubna přeměněna dosavadní expositura v Onšovci na školu samostatnou, jejímž správcem na čas potřeby jmenován dosavadní učitel František Bíla. 11.května sehráli divadelní ochotníci Skružného veselohru „To byla noc“. V hlavních rolích vystupovali ochotníci: Jaroslav a Josef Volfové, Karel Kotrč, Anna Pajerová, Tonička Končelová a Anna Kvačková. Kus se všeobecně líbil a čistý výtěžek 80 K věnován na zakoupení pomníku „Svobody“ jenž zakoupen od fy Josef Brzoň v Koutech za 700 K a postaven v červnu na návsi mezi obě lipky. Po příkladu jiných osad byla i v naší osadě uspořádána dne 18.května o 2.hod. odpoledního času Stromková slavnost. Ač byl čas velmi hanebný, padalť za silného větru a zimy přes tu chvíli sníh s deštěm, sešlo se hojně občanstva. Za zvuku hudby odebral se průvod do Hrádku, kdež očekávali již průvod tamější osadníci, kteří s velikou péčí upravili vkusně místo pro lipku u cesty proti stavení Horáčkovu. Po vykonané slavnosti v Hrádku vrátil se průvod do Onšovce. Učitel Bíla uvítav přítomné vysvětlil význam slavnosti a význam stromoví pro život živočišstva, nabádal zejména žactvo k lásce k stromům, mezi nimiž lípa jako strom slovanstva má důležitý význam. Potom předneseny vhodné básně dílem od žactva dílem od divadelních ochotníků, z nichž nejhezčí byla báseň E.Krásnohorské „Sví jsme!“ . Také několik vlasteneckých písní bylo zapěno. Při slavnosti vybráno na ohrazení lipek 116 K. Obecní volby vykonány v obci Horce na základě nového řádu vol. dne 15.června 1919. K volbám kandidovalo šest skupin, jež dostaly tento počet hlasů: Sdružení zemědělských občanů milošovických 48 Skupina lidová v Onšovci 78 Rol. a domk.sdružení v Čejticích 54 Volební skupina dělníků 46 Strana venk.občanů budských 41 Org. českosl.strany social. 117. Členy zastupitelstva zvoleni: Josef Černý a K.Svoboda, rolníci z Milošovic, Josef Vacík a Havelka V.,rolníci z Čejtic, Alois Pajer, rolník, Josef Balda a Ant. Zeman, domkáři z Onšovce, A. Jakl a František Nekola, rolníci z Bud, Josef Volf, krejčí z Onšovce, Hynek Kubát, domkář z Čejtic, Hořt Josef, zedník, Jakl František, kovář, Tondl, truhlář z Horky, Jakl Rudolf, rolník z Bud (Strana českosl. socialistická). 7. července zvolen starostou Alois Pajer, rolník z Onšovce. Sváteční den byl v Onšovci 10.srpna 1919. Na ten den totiž ustanovena slavnost odhalení pomníku Svobody. Den byl slunný a parný a ač se obloha odpoledne na chvíli hrozivě zatáhla, přece vydrželo nádherné počasí až do večera. Vesnička byla svátečně oděna; den před tím postaveny na hlavních cestách čtyři slavnostní brány a to u Pajerů, u hostince, u dvora a u Závorků v č.1. Kde neměli brány, aspoň dvorek zametli , zdi obílili a opravili ploty. Školní mládež ozdobena fáborky a bubínky shromáždila se s částí občanstva a hudbou u bytu učitelova, odkud odebrala se v průvodu k pomníku, jenž byl zahalen slovanskou trikolórou, kolem ozdoben květinami, břízkami a prapory. Předním ležel pěkný věnec převázaný červenobílými prapory s nápisem: „Padlým hrdinům“. Četné shromáždění z dalekého okolí uvítal starosta obce Alois Pajer. Vysvětliv význam slavnosti a pomníku pro obec, vylíčil stručně zápasy, jež vedly k našemu osvobození, nabádal přítomné k svornosti a bratrské lásce a provolal slávu Československé republice. Po něm učitel Bíla vzpomenul všech vůdčích duchů naší historie, kteří šířili světlo pravdy a přivedli náš národ na cestu poznání – Husa, Žižky, Komenského, Masaryka, vzdal hold legionářům, s úctou vzpomněl všech našich bratrů hrdinů, jimž nebylo dopřáno dojíti do země zaslíbené. Vyslovil pevnou důvěru, že naše mladá republika překoná všechny počáteční obtíže a náš národ dospěje k ideálu všeho lidstva jak jej stanovili nejvyšší naší učitelé Masaryk a Wilson : k míru všech národu, bratrské lásce a blahobytu. Po proslovech přednesli žáci vhodné básně od Nerudy, Sv. Čecha, Sládka a zapěly národní hymny. Po té přednášeli divadelní ochotníci: Žofa Smutná z Hrádku „Českou hymnu“, T.Končelová „Je mrtva Vídeň, musí umřít Řím“ (báseň od Frabšy), Anna Pajerová „Neznámým hrobům“ a A.Bulík „Episoda“ poslední dvě básně z utrpení bratří Srbů od Fratn. Pelíška. Za zvuků hudby a zpěvu hymny „Kde domov můj“ odhalil pomník přítomný francouzský legionář Pavelka z Borovska strhnuv z něho trikoloru. Tím vlastní slavnost ukončena. Ihned potom odebrali se účastníci do blízkého háje Líští. Napřed školní mládež, za nimi dívky v krojích, hudba a potom ostatní. V háji, kde bylo postaveno přírodní jeviště i hlediště, závodila školní mládež v lezení na tyč, v běhu v pytlích, v stínání hrnce apod. Pro nejmenší dítky postavena byla v háji houpačka. Divadelní ochotníci: A.Bulík, K.Kotrč, Jos.Závorka z Onšovce, Čech a Sedláček z Čejtic, Anna Pajerová, A.Končelová a Žofa Smutná sehráli Skružného veselohru: Románek na horách, který se všeobecně líbil. Po skončené hře byli ochotníci opětovně potleskem vyvoláváni. Po divadle pobavil obecenstvo několika kabaretními čísli J.Zadák ze Zruče a div.ochotníci z Bernartic dvěma žertovnými scénkami: Tragédie ševce a Sedlák u fotografa. Háj hlaholil smíchem až do večera. Účastníci se rozcházeli úplně uspokojeni. Při nízkém vstupném 2 K za osobu – vybráno při slavnosti 802 K. Po zapravení četných výloh režijních byl zbytek věnován na zaplacení pomníku Svobody. Potřeby k upravení jeviště i hlediště půjčili s velikou ochotou rolníci páni Závorka a Pajer. Pro uspořádání slavnosti jevili všichni občané a zejména oba jmenovaní pánové neobyčejný zájem. Počátkem srpna 1920 přišly do oběhu první československé stokoruny, jež svými teplými barvami a něžnými slovanskými kresbami mistra Muchy těšily se všude neobyčejnému zájmu. První úroda v naší mladé republice je slibná, ač podaří-li se nám dostat všechno pod střechy. Žně jsou letos neobyčejně zpožděny. Ač jiná léta již po dvacátém červenci se kosí první žita, letos první žito u Onšovce leželo teprve 13.srpna. Byloť letošní léto tuze chladné